Dvě strany jedné mince. Příběh prvního bratra
Odpuštěním k životu | Část IV.
Budu to vyprávět jako příběh.
Příběh prvního (staršího) bratra.
Bylo mi sedm let, když se narodil brácha. Nejdřív jsem byl nadšený. Byl to takový malý člověk s těma svýma malinkatýma prstama, nohama, rukama. Bylo neuvěřitelný jak něco takhle malého dokáže vůbec existovat.
Po několika týdnech od jeho narození jsem ale najednou pochopil, že začíná v životě mých rodičů existovat pouze on. Ať jsem se snažil sebevíc, tak pozornosti jsem měl pořád méně a méně. A když začal brácha mluvit, tak bylo vlastně de facto po všem. Můj život se zúžil pouze na školu a pár přátel.
Ta láska a pozornost rodičům mi strašně chyběla. Chtěl jsem pro ně být stejně důležitý jako byl on. Ale nešlo to.
Nakonec jsem se s tím naučil žít. Našel jsem si partu s kterou jsme různé blbli a pili. To jak jsem udělal nástavbu si skoro ani nepamatuju.
Hned po škole. V mých 19 letech se mně a mé přítelkyni narodil první syn. Nejdřív jsem z toho byl úplně vyděšený, ale ukázalo se, že to přineslo ještě něco skvělého do mého života. A tím byla rodina mé přítelkyně, která se ke mně chovala tak, jak jsem si to vždycky přál od vlastních rodičů. Tahle věc mě neuvěřitelně nakopla do dalšího života a za další dva roky se nám narodili dvojčata.
Povedlo se mi získat skvělou práci, měl jsem hodnou ženu, tři skvělé děti, novou rodinu.
Všechno to o co mě bratr připravil jsem opět získal zpátky.
To že se ale narodil a, že jsem se díky němu stal neviditelným. Mu ale nikdy nezapomenu.
Příběh druhého (mladšího) bratra.
