Říkají, že dobro v Česku umírá. Mám důkaz, že žije | Tomáš Lukavec

Říkají, že dobro v Česku umírá. Mám důkaz, že žije

Dnes jsem se vydal tramvají na nádraží kvůli cestě do Indie. Tramvají často nejezdím. V období tvrdých opatření jsem se naučil chodit pěšky. Jednak se mi nechtělo nosit roušku a pak jsem byl zvědavý na život v okolí.

Když jsem nastoupil do devítky, zmocnila se mě trochu úzkost. Propadlé výrazy lidí, smutné pohledy, tiché přešlapování. Protože bylo docela plno, stál jsem přilepený k tyči hned za řidičem. Na další zastávce nastoupila starší paní o holi, hned jsem si pomyslel: „Kéž bych tak seděl, uvolnil bych ji místo!“ Ještě, než jsem stihl myšlenku dokončit, vyskočil středně starý pán ze svého růžku a nabídl ji své vysezené místečko. Ale s jakou grácií! Podal ji rámě a s laskavostí v oku čekal, až se v klidu usadí. Starší paní nehrála Zagorku, nahlas svým ptačím hláskem poděkovala, až skoro celá tramvaj poskočila na místě!

To zřejmě inspirovalo mladšího školáka, který vzápětí uvolnil místo muži ve středním věku. Ten chvíli brebentil, že je ještě chlapák a postojí, ale klučina se nenechal odbýt a trval na svém, což mě zarazilo. Vždycky jsem měl ten pocit, že tahle generace jen sedí u počítače a čumí do blba. A on, ejhle, si trval na své laskavosti ve stoje. No chápete to?

Když uviděla milý čin školáka starší babička, kterou pustil sednout ten galantní gentleman, nádherně se usmála na chlapce. S takovou jiskrou, až se ten chudák začervenal. Ale takovým tím milým tónem, rozumějte, milujícím, kterým maminky obměkčují srdce z kamene.

A to už by si čtenář mohl myslet, že jsem u konce. Kdepak! Chvíli jsem přemýšlel, zda to není nevhodné, že tak oči bořím do romantiky této trojice, ale… Jen co se rozhlédnu tak vidím dobrou polovinu tramvaje, jak se potutelně usmívá na naše tři aktéry. Jak se to dobro krásně rozlilo do všech tváří opodál. To byste nevěřili! Tak nenápadně, polehoučku, téměř neslyšně. Ale bylo tam, jak když obrostlé větve lípy ve větru na chvíli odhalí drozdíka! A já si tam tak stojím, trochu na měkko, že i ve chmurném listopadu v Praze pukají poupata lásky v tramvaji.

Pak že jsou Češi a Češky telata. A neumí se chovat! A na závěr, ze samého dojetí před svým odletem do Indie jsem si tam zapomenul tašku. Prostě jen tak. „Pane, tady, nezapomeňte!“ Podává mi ji milá slečna z tramvaje.

A já si slíbil, že nikdy nezapomenu.

S úctou k vašemu vnitřnímu bohatství,
spisovatel na cestách,
Tomáš Lukavec