Kousek od nás velcí světoví hráči rozehráli válečný konflikt, kde není oběť jen Ukrajina, ale my všichni | Jana Zwyrtek Hamplová

Dnešními spojenci „proti celému světu“ musíme být všichni občané České republiky, vedeni odpovědnou a moudrou vládou. Takovou vládu tady ale nevidím. Tato vláda nás rozděluje, tam, kde by měla mít odvahu k vlastním rozhodnutím, tu odvahu nemá, a tam, kde by bez spojenců měla být zdrženlivá, dělá ramena.

Zařekla jsem se, že už se nebudu vyjadřovat k válečnému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, protože ten je poznamenán absolutně nekritickým pohledem k jedné straně, opomíjí řadu souvislostí, a odnáší to na všech stranách, včetně té ukrajinské, obyčejní lidé. Také jsem přesvědčena, že jako obyčejní lidé mnoho věcí nevíme. Nechci proto snad ani komentovat okamžitě tvrdě odsuzující komentáře k včerejším raketám v Polsku, které byly zveřejněny velmi předčasně, tedy neuváženě, dokonce z úst ministra zahraničí (!) a ministryně obrany (!), když dnes se ukazuje, že rakety nebyly ruské. I kolegové senátoři byli zdrženliví, a byla to zdrženlivost evidentně velmi na místě a odpovědná.

Pro hlavní myšlenku dnes proto na téma konfliktu použiji nikoli svůj, ale komentář „starého pardála“ Miroslava Macka v dnešní glose na PL, která dle mého soudu docela dobře a s patřičným nadhledem vystihuje aktuální stav:

„Vzhledem k setrvale eskalující proxy válce USA a NATO s Ruskem do posledního Ukrajince musí být rakety, které dopadly na území Polska ruské, i kdyby nebyly. My všichni, kteří to ať už přímo nebo nepřímo odnášíme a platíme, musíme mnohem silněji nutit obě strany konfliktu, tedy Rusko a USA s NATO, aby okamžitě ustaly s válečnickou rétorikou a řinčením dalšími a dalšími zbraněmi a zasedly k jednacímu stolu bez jakýchkoli předběžných, halasně vytrubovaných podmínek a slibů budoucích velkých vítězství, bez ohledu na zájmy výrobců zbraní, ometálovaných generálů a sebestředných politiků, toužících diktovat lidem své „pravdy“, a začaly se konečně chovat státnicky u vědomí toho, že jinak tato válka nemá a nebude mít vítěze, jen poražené, a že špatný mír je vždy stokrát lepší než „dobrá“ válka. Pokud tak neučiníme, jsme spoluzodpovědní za vše, co bude následovat.“

Neříkám, pouze jinými slovy, od počátku nic jiného. Proto jsem si vysloužila přívlastky a úsudky, které se nejen nezakládají na pravdě, ale v řadě případů byly vyloženě lživé. Nabádala jsem k opatrnosti a k uvědomění si toho, že jsme malá země na to, abychom dělali taková ramena, a že přehlížet všechna rizika je neodpovědné, a že pomáhat druhým ano, ale jen pokud tím neohrozím sám sebe. Nic víc, nic míň. V očích někoho to byl ale „zločin” – myslet na Českou republiku.

My všichni jsme zkrátka obětmi toho, co rozehráli kousek od nás velcí světoví hráči – bez ohledu na všechno a na všechny. Ukrajina je oběť, protože byla k té hře „použita“, a cíle toho všeho těžko říct. Ty velké hráče bychom proto měli všichni přinutit k okamžitému ukončení válečného konfliktu a k uzavření míru, protože vše ostatní ohrožuje evropský kontinent a ničí lidské životy – fakticky, i nepřímo. Česká republika mezi tyto velké hráče rozhodně nepatří – a podle toho by se proto měla chovat. Odpovědně hlavně ke svým občanům, a velmi důsledně v komunikaci v rámci EU i světa.

Je totiž velmi zvláštní, že k řešení energetické krize (vyvolané válkou) odmítáme vlastní postup, což naši občané velmi odnáší, neboť jiné země řeší „sobecky“ hlavně samy sebe, a v tak závažné věci, jako je válečný konflikt, jedná naše vláda na vlastní pěst tak výrazně, jako by naše země sama ve válce byla – nic podobného v jiných evropských zemích vidět není, spíše naopak – je tam jasná ona zdrženlivost a opatrnost. A čím dál víc.

Je tedy bohužel nutno konstatovat, že v obou věcech (válečný konflikt, energetická krize) se vláda neohlížela a neohlíží na zájmy České republiky a jejich občanů. Naivní odmítání vlastního rozhodování v energetické krizi nás ničí ekonomicky (zde se vláda patrně bojí vlastních cest), a naopak hlasité a zcela nekritické individuální postavení se po boku jedné strany válečného konfliktu včetně otevření hranic pro její občany naše vláda rozhoduje zcela sólo beze všech ostatních spojenců z NATO a EU. Je to tedy trochu neuchopitelné – kde tedy platí a kde neplatí společný postup?

Bylo by proto načase si ujasnit, čí zájmy má vláda zastupovat, uvědomit si svou obrovskou odpovědnost za nás všechny, co tu žijeme, velké a vážné problémy doby řešit konečně s chladnou hlavou bez ohledu na svá osobní ega a teatrálnost, a hlavně v zájmu naší země.

Do těchto úkolů bych zařadila i důslednou péči o to, aby vláda národ stmelovala, ne rozdělovala. Ať to rozdělování dělá neuváženými výroky na adresu občanů, vyjadřujícími svůj názor na demonstracích, nebo dětinskými plachtami na státních budovách, či agresivními výroky na adresu kohokoliv bez ověření si základních faktů.

Pro těžkou dobu musíme být jako národ jednotni, ne naopak. K tomu bych závěrem použila bonmot – vláda by už si tedy měla uvědomit, že už je vládou, a ne opozicí o vládu bojující. Tedy že je vládou nás všech, nejen svých voličů. Občané, ať mající jakýkoli názor, proto nejsou a nemohou být její nepřátelé. Dnešními spojenci „proti všemu a všem“ musíme být všichni občané České republiky, vedeni odpovědnou vládou, která se bude opírat o jednotnou samosprávu obcí a měst, která má k lidem nejblíž.

Takovou zralou a moudrou vládu tady ale ale nevidím. Vidím jen vládu. A to dnes prostě nestačí.

Zdroj: Jana Zwyrtek Hamplová